Rozhovor na přání – Martina Zimáková

Na přání generální sekretářky je tu poslední postmistrovské okénko.

Ahoj Marťo, díky, že sis udělala čas. Tradiční otázka na rozehřátí, jak vnímáš svoje zařazení do kádru a s jakými očekáváními jsi do Německa jela?
Jela jsem sem s tím, že to beru jako určité poděkování za mojí 15letou kuželkářskou kariéru, že jsem asi nějaké výkony za tu dobu měla a neztratily se před zraky trenéra v davu.

A když sis balila tašku na MS, nad čím jsi přemýšlela?
Říkala jsem si, že i když jsem z holek papírově nejslabší, tak pokud bych se dostala na desku, udělám vše pro úspěch družstva a nechám tam, jak se říká, triko. Hlavně nechci zklamat. Sebe, trenéra, holky. Tušila jsem, že bude nervozita z prvního startu. Ale i tak jsem si říkala, že šestistovku bych mohla udělat.

Mohla bys popsat teď zpětně, jak se tvoje představy o prvním startu lišily od reality?
No trefila jsem se opravdu jen maličko. Ten dav v hledišti, pokřik „Republika Česko!“, to člověku udělá husinu! A v lize se s tím člověk nepotká. Ač mám povzbuzování od publika ráda, tohle se zkrátka představit nedá. Navíc už mám nějaké roky a třeba zodpovědnost startu na MS vnímám úplně jinak, ne jak 20letá holka. Překvapila mě také půlmetrová díra vedle krajní dráhy, člověk je normálně zvyklý na stěnu.

A co druhý pokus?
No to už bylo jiné. V prvním jsem si jen říkala: „Chci, hleď do předu, hrej!“ Ve druhém už jsem vnímala trenéra, okolí, fandění, člověk začal přemýšlet nad samotnou hrou. Z ligy jsem zvyklá na svůj klid, nikdo za mnou na zápase nesedí, koule si utírám sama. Když jsem pak přišla při svém druhém startu na jedničku, neměla jsem vůbec dobrý pocit, ten potřebný klid na hraní. Normálně bych se z toho oklepala a druhou šedesátku zabrala, protože nejsem z těch, co se jen tak vzdávají, ale tady jsem věděla, že tenhle pocit nepřekonám a radši jsem sama trenérovi řekla, ať jde bojovat zkušenější.

Říkáš zkušenější, ale po 15 letech hraní už taky nebudeš žádné ořezávátko. Jak to vlastně u tebe všechno začalo?
Do svých 20 jsem hrála házenou na vysoké úrovni, dokonce jsme byly několikanásobné mistryně Československa. Pak ale přišla svatba a rodičovské povinnosti a návrat mezi elitu byl hodně těžký, za těch pět let mi ujel vlak. Pohyb mi ale chyběl, tak jsem zkoušela různé maminkovské sporty – kalanetiku, posilovnu. Taky jsme chodili s rodinou na bowling a to mě bavilo. Naši kromě bowlingu hráli i amatérskou ligu v Otrokovicích, chyběla jim ženská, stejně jako otrokovickému oddílu, tak jsem to zkusila. Po 14 dnech trénování jsem jela na první zápas do Zlína (což byla pěkná maštal – pozn. autora) a udělala jsem tam na stovku 367. Tenkrát se na mě místní páprdové dokonce ptali, že „kde jste to vzali?“. A my, že na házené.

A jak vidíš naopak svojí kuželkářskou budoucnost?
No začalo mě pobolívat koleno, takže si spíš říkám, že chci hrát, pokud na tom budu zdravotně dobře. Kuželky mě baví, beru je v první řadě jako odreagování od starostí všedního života. Člověk kolikát dojde domů a padnul by, ale pak jdu na trénink a když se vrátím, mám najednou ještě sílu na nějaké ty domácí práce. Ale jak dlouho to vydrží, to se uvidí.

Co osobní kuželkářské cíle?
Loni byla bedna na MČR v jednotlivcích i dvojičkách s Bohdanou Jankových. Letos to byl výbuch, takže do příští sezony hlavně postoupit do finále MČR jednotlivkyň, v lize si hodit nějaké to šestikilo. A další cíl je do konce MS nezklamat.

Jak vlastně trénuje „samorost“, jako jsi ty?
Snažím se, když čas dovolí, chodit dvakrát týdně na trénink a v sobotu zápas. Trénuji dorážku nebo figury, normální třicítky vyjímečně. Jako zpestření zajedu na turnaj a přes léto sednu na kolo.

Zatnu trochu do živého – co panáčka před hrou? Jsi naučená jako správná holka z Jižní Moravy?
Někdy si jednoho malého dáme jako celé družstvo, ale místo slivovice mám radši Becherovku.

A zatnu do živého ještě víc: jak se ti líbí zařazení semifinálového kola do kvalifikace na MČR?
Já jsem už v tom dotazníčku, který jsme vyplňovaly přímo na semifinále, psala, že se mi to nelíbí. Byla jsem vychovaná v tom, že člověk musel máknout na kraji, vejít se do trojky a jel na republiku. Teď na kraji skončí sedmý, pak přijde semifinále, kde se mi nemusí zadařit a nikam nejedu. Navíc je to pro mě jako matku zabitý čas. Dal by se mnohem lépe využít např. pro reprezentační účely.

Super, tak děkuji za názory a upřímnost a přeji at se dále daří!